Co provádí princezna Aranel v Akademii Nepřirozených Věd ???

Co potřebujete RP vědět o děví ve škole.
Pravidla fóra
Uživatelský avatar
Marley
Game Master (=RT)
Game Master (=RT)
Příspěvky: 29
Registrován: ned 25. říj 2015 19:26:31
Has thanked: 3 times
Been thanked: 118 times
Zodiac: Scorpio
Stav: Offline

Co provádí princezna Aranel v Akademii Nepřirozených Věd ???

Příspěvek: #1320 Marley
ned 27. srp 2017 10:20:24

[b]Přinášíme vám jednu z posledních "nápověd", před dalším školním rokem![/b]
[i]- Samozřejmě příběh malíčko záměrně upravený, s doplněnými indiciemi do hry.
Indicie a nápovědy z tohoto příběhu budou jedny z těch, které Vám usnadní první kroky po vstupu do kouzelného světa YBURAN[/i]

[b][size=150]Co provádí princezna Aranel v A.N.V. ???[/size][/b]

Je to už dva měsíce co je princezna z říše Elfů v Akademii Nepřirozených Věd. Za tu krátkou dobu se tu stihla docela zabydlet. Po pokoji měla poházené knihy o živlech a jiné blbosti. Ano dostala vlastní pokoj, s koupelnou a průchodem ven na školní pozemky. Ne jako ostatní studenti, co měli pokoje stejné a byli v nich vždy po třech. Zpátky k tomu pokoji, jeho tvar byl obdélníkový , měl dřevěnou podlahu a zdi byly světle zelené. U jedné zdi měla postel (dvojlůžko) s tmavě zeleným povlečením a na každé straně byl noční stolek, na jednom z nich stála lampička. Na konci postele stála velká truhla, do které si ukládala svůj luk, když jej zrovna nepotřebovala. Dále tu pak měla jednu skříň, stůl nad kterým bylo zrcadlo a židli. Dveře ven byly ze stejného dřeva jako celý pokoj. Všude, kde měla místo si dala nějakou květinu.
Zadívaná do okna byla už několik málo minut, jako by ztrácela pojem o čase. Věděla, že by měla každou chvílí navštívit Lavrentaie a Lady Zury na další lekci “slušného chování”. Tak to sama ráda nazývala a to k tomu nebyl důvod. Po rozjímání se odhodlala navléct na sebe jedny slušné šaty světle hnědé barvy….nad botami ani nepřemýšlela. Když otevřela dveře pokoje, rozhlédla se kolem sebe a rozeběhla se směr kancelář. Sukni šatů si přidržovala rukou, jelikož jí dost omezovala v pohybu. Skoro nestihla před dveřmi zabrzdit, ale nakonec to dokázala. Zastavila u dveří kanceláře ředitele školy, ruku stiskla v pěst, několikrát zabouchala a po vyzvání vešla dovnitř. Jak už bylo zvykem tak se poslušně uklonila a pronesla:
,,Krásný den přeji pane Lavrentai a Lady Zury.” Pořád byla princezna a tak musela dbát, aby na to nikdy nezapomněla a ti dva jí to pořád připomínali. Jakoby toho už nebylo dost, že ještě musí být hodná, milá a poslušná, no hrůza!
,,Také tě zdravím Aranel, víš přece že se ke mně nemusíš chovat takhle. Jsi pro mě jako rodina a když teď nemáš otce..”vypověděl k ní Lavrentai a rukou jí pokynul, ať se posadí. Ona se usadila ke stolu a uhladila si pomačkanou sukni. Zury k ní doběhla a ona si jí dala na stůl k sobě.
,,Dnes tě naučíme normálně psát Ar...víš kdybys psala elfštinou, asi ti tu nikdo nebude rozumět. A taky jsem ti domluvil někoho na procvičování živlu.” On to řekl tak nadšeně a ona si povzdechla. Další učení, další mučení. Chtěla zkoumat Akademii, než se bude zase hemžit studenty, jelikož s nimi bude muset pak zase pomáhat. Slyšela, že by neměli být o moc mladší než ona samotná a tak doufala, že se s nimi skamarádí. Podívala se na předlohu toho co má napsat a začala psát. Bylo to její jméno. Číst už tuhle řeč uměla. K napsanému slovu, dělala samovolně několik kudrlinek. Tím pádem to po ní i tak nešlo moc přečíst a šlo rozeznat jen první písmenko. Zury se jí mezitím pochechtávala a cupitala po onom pergamenu. Aranel práskla o stůl tužkou a zamračeně vstala.
,,Tohle nejde, je to až moc složité a já se nechci přeučovat ve psaní.” vypískne už celkem podrážděně a naštvaně. Nelíbilo se jí to a bylo jí to jasně nepříjemné psát takhle.

Omluvně se na ně podívala a vyrazila ven ze dveří, kde nic moc přes tmu neviděla. Pohled se jí zastavil na nejbližší pochodni a zarazila se. Pochodeň svítila šíleně slabě. Přistoupila až k ní, opatrně jí vzala do ruky a i s ní se vydala k nejbližšímu východu, ven z Akademie Nepřirozených Věd. Vyšla ven z budovy, rozhlédla se a šla prostě dál po pozemcích. Jenže jak neviděla moc dobře na cestu o něco zakopla a sletěla rovnou do jezírka. Pochodeň tak se syčením skončila ve vodě.
,,Aaaaaa pomoc!” křičela docela hlasitě a přitom se snažila udržet na hladině. Neuměla plavat, nikdy v životě jí do vody nepustili. Ještě se několik minut plácala ve vodě, než k malému jezírku přiběhl chlapík ve věku tak 29 let. Už dříve jí ho představili, byl to zdejší Správce pozemků. Vypadal vcelku rozespale, ale usmíval se a ona nechápala proč. Začal něco mumlat a zaříkávat. Proud vody se i s ní zvedl a sám jí vynesl na trávu. Po jeho dalších slovech voda ustala.
,,Aranel neměla bys tady být takhle pozdě. Půjdeš se mnou a dám ti suché oblečení ano?” Podíval se na ní docela přisně. Ještě pořád vyděšená princezna, která se teď třásla zimou a strachem, přikývla. Klepající se princeznu vzal do náruče a odnesl jí do svého skromného příbytku, tam jí posadil na židli a dal jí přes ramena deku. Odešel od ní do vedlejší místnosti, odkud se vzápětí vrátil a nesl jí jednu velkou bílou suchou košili. Zatímco se převlékala, sám odešel nalít vodu do kotlíku nad ohněm. Ar se mezitím převlékla a mokré šaty nechala položené na stolku. On jí mezitím přinesl hrníček ve kterém byl teplý čaj, postavil ho přímo před ní a vzal její mokré šaty, se kterými vyšel ven z chatky a šel je pověsit na šňůru, aby uschly. Vrátil se až po nějaké té chvíli k ní zpátky dovnitř. Svírala celou dobu v dlaních čaj a usrkávala z něj. Vlasy měla mokré a bylo jí to nepříjemné.
,,Tak já už půjdu a děkuju vám.” mile se na něj usmála, vstala, došla k němu. Stoupla si na špičky a dala mu pusu na tvář. Spíš děkovnou, než něco víc. Nevinně se nad tím uculila a vyběhla i s dekou na ramenech ven, okamžitě zamířila zpátky dovnitř budov Akademie. Otevřela vstupní dveře, vstoupila a rozhlédla se jestli jí někdo neuvidí. Nakonec zamířila do svého pokoje, kde se převlékla do pyžama, deku i košili přehodila přes židli a sama si pak zalehla do postele. Uvelebila se a usnula.

Další den ráno, jí někdo jako vždy budil, neviděla kdo to byl, ale nechal jí na stole snídani jako každé ráno. Usadila se ke stolu a začala jíst vajíčka s párečkem a houskou. Po snídani se převlékla do dlouhých plátěných kalhot a světle zelené košile. Vlasy si uvázala do ledabylého drdolu, v koupelně si opláchla obličejík a vyčistila si zuby. Na malý okamžik se zadívala do zrcadla, nějakým způsobem si připadala jiná než dřív.
Putování po hradě jí jako vždy bavilo, ale né když zabloudila jako dnes. Zmatená se rozhlížela kolem sebe, jediné co viděla byl dřevěný plot na kterém bylo napsáno “REKONSTRUKCE”. Její zvědavost jí nedala, pomalu onen plůtek přelezla a šla po schodech dolů do tmy…. Procházela neosvětlenými chodbami, po hodině chůze narazila na troje dveře. Jedny uprostřed naproti ní, druhé napravo a třetí nalevo. Prvně vstoupila do těch nalevo, byly bílé a ručně vyřezávané, plné ornamentů, uchopila kliku do ruky a otevřela je. Šok, který měla v očích se snad ani nedá slovně popsat. Všude kolem leželi kostlivci omotaní v pavučinách. Pavouci však nikde. Uprostřed ležela velká dřevěná bedna. Došoupala se k ní a za víko jí otevřela, oči vytřeštila strachem a začala od oné bedny couvat zpátky ke dveřím. Hádejte co jí vyděsilo….vnitřnosti. Smradlavé, od much a snad i plesnivé. Vycouvala ze dveří a ty zabouchla. Dech se jí zrychlil a srdce jí začalo bušit o sto šest, myslela si, že jí vyskočí z těla. Rozeběhla se směrem pryč, najít kohokoliv živého. Musela se na to prostě zeptat někoho kdo tu byl delší dobu. Jako první jí napadl Školník, ten jí připadal dost starý a opelichaný. Popisuje ho tak sama jak zjistila a to se k němu přibližovala jen s kolíčkem na nose. Pro ten se zastavila do kanceláře ředitele, nebyl tam. Ani Lavrentai ani Lady Zury. Vzala si do ruky kolíček a zamířila rovnou k místu, které obývá pan školník. Jen jak se začala přibližovat, si na nos připnula kolíček, aby na onen pach třeba neutonula. Zaklepala na dveře a vyčkávala s hlavou skloněnou k zemi. Po otevření se krapet zamračila a začala.
,,Zdravím a omlouvám se, že vás ruším při jistě velice důležité práci. Jen mě tak nějak zajímalo, proč je na Akademii místnost s kostlivci a tím ostatním.” Mluvila dost rychle, chtěla to mít co nejrychleji za sebou.
,,Nevím o čem to mluvíš holčičko.” Tuhle jedinou větu řekl a ani mu jí nešlo rozumě, tak rychle jí vyprskl. Aranel zabouchl dveře rovnou před nosem. Dveřmi co byly nejblíž se vydala zase na pozemky, kolíček si sundala z nosu a dala si jej do kapsy pro případ nejvyšší nouze. U koní se zastavila a pískla, v tu k ní přiběhla její sněhově bílá klisnička Winnie.
,,Ahoj zlatíčko, musím ti něco říct… Víš mám pocit, že mi tady něco tají. Dnes jsem našla místnost plnou kostlivců. Ani ten smraďoch školník mi neřekl o co jde. Vážně se moc bojím.” Starostlivost a strach v jejím hlasem by poznal snad každý, zněla docela rozrušeně a vystrašeně. Své rty přitiskla ke koni a dala mu pusu na “čelo”. Klisnička samovolně pokývla hlavou a začala jedním kopytem hrabat do země. Princezna se nad tím tak zarazila, že pro jistotu ustoupila od ohrádky pro koně.
,,Klid holka…”šeptne k ní ještě a upře na ní své výrazné zelené oči. Dělala to tak dřív, aby jí uklidnila a kdo ví proč to taky fungovalo. Tentokrát se nestalo nic, jako by se proti ní všichni dneska spolčili. Nebo jen na Winnie měli vliv zdejší koně, jenže takhle možnost se jí moc nezamlouvala, vychovala si jí a vyrostla s ní. Nechtěla z ní mít jiného koně. Tvářila se zmateně, točila se jí hlava a nevěděla co dělat. Upadla na zem do bezvědomí…
Probrala se o pět hodin později, vypadala dost dezorientovaně z toho kde je. Vstala ze země a rozešla se směr ovocný sad, ke své nejoblíbenější části s jablky, prošla kolem i onoho jezírka do které předchozí večer spadla. Celou dobu šla podél řeky, která vedla kolem celých pozemků Akademie Nepřirozených Věd, místy prý tekla i kolem Akademie. Zastavila se u jabloní a usmála se. Jablka vypadala krásně jako vždy. Pro jedno červené z nich natáhla ruku, utrhla jej a kousek si ukousla.
,, Mmmm…”jeden z mála zvuků co ze sebe vydá. Znamenalo to, jak jí moc chutná. Bylo sladké a příjemné na chuť. S jablíčkem v ruce kráčela mnohem dál, až k altánku. Uvnitř se usadila a zadívala se na knihu o živlech co tu nechala minule. Otevře knihu tam kde skončila a začala si číst kapitolu o vzniku živlů. Nejvíce jí zaujaly obrázky v knize. Připadaly jí staré a dost záhadné. Jako by je někdo psal ve staré době, jelikož i písmo bylo dost nečitelné. Pár stránek v knize i chybělo, ale dal jí ji Lavrentai a ona slíbila, že se jí pokusí projít, aby se dozvěděla něco málo nového. I když podle jejího názoru, ta kniha ležela někde 100 let a nikdo na ní nesáhl. Objevila se ona a dostala jí. Jak logické. Přitom jí to popisoval jako největší památku, která je pro něj důležitá. Těžko říct co viděl ředitel na rozpadající se knize, mladá dívka na ní nezahlédla nic vzácného. Listovala v knize a snažila se tak najít něco co předtím přehlédla… Marně, nevedlo se jí a vzdala to. V takových věcech asi všímavá nikdy nebude, napadlo jí krátce a ušklíbla se. Za tu dobu co tu je, vlastně přečetla více knih, než za celý svůj život.. Jelikož elfí naučná literatura a historie královské rodiny jí moc nebrala.. Zde se dozvěděla, že existuje víc národů, spoustu rostlin a živočichů. Lavrentai jí dokonce “dokopal” k tomu aby víc používala svůj živel. Její vlastní živel, byl něco o čem věděla nejvíc a tím jí přišel jako jeden z nejnudnějších. Živel Země, byla skoro typickým elfem na to, aby jej uměla používat dost dobře. Knihu nechala ležet na stole, vstala a vyšla ven z altánku. Sklonila se k nejbližší květině, přičichla si k ní a pousmála se. Pár těch kytek utrhla a s nimi v ruce kráčela na místo, kde ležely hroby manželů Renaillových, zakladatelů Akademie Nepřirozených Věd v Yburanské říši. Slyšela a četla toho o nich tolik i jejich duchy párkrát zahlédla poletovat kolem. Nikdy se neodvážila na ně promluvit. Trvalo jí pár minut než k nim došla, vlastně nevěděla jak dlouho. Pozemky byly tak rozlehlé, že už pomalu nevnímala délku od bodu A k jinému bodu B. Zastavila se u hrobů, ke kterým se sehnula a položila na ně květiny, které natrhala po cestě. Popadla ony zápalky co tu nechala a svíčku. Tu zapálila a zase jí vrátila na místo, udělala to se všemi svícemi co zde byly. Už se chystala vrátit zpátky, když v tom si všimla, že za jedním hrobem je kus papírku, vzala jej do ruky a začala ho číst. ,,Myslím, že by jsme neměli dál tajit co se přesně stalo.” Jediná věta co na papírku stála, bylo to dost kostrbaté a rozmazané. Jako by tu ležel několik dní. Ještě před třemi dny ho tu neviděla. Divné, zarazí se nad tím a skousne si spodní ret. Za dva dny by měli přijet starší studenti. Dřív než nováčci, na které byla zvědavá. Podle okolního světla si všimla, že se již stmívá. Papírek si úhledně složila a dala do kapsy…
Ty dva dny se nedělo zrovna nic zajímavého, teda do příjezdu starších studentů. Musela vystupovat reprezentativně a jako princezna, což neměla moc ráda. Dlouhé šaty, které zakrývaly to, že vlastně nemá obuv. Stála před hlavní bránou a nervozně vyčkávala na jejich příchod. A stalo se to, ke škole přicházeli starší studenti, ale jí na první pohled zaujal jen jeden kluk a dívka. Jen co se k ní o něco víc přiblížili, tak se slušně sklonila na známku pozdravu.
,,Vítám vás zpátky na Akademii Nepřirozených Věd, dnes jsem se měla vrhnout na vaše uvítání a seznámení s vámi. Jsem Aranel a na Akademii jsem v učení u pana ředitele Lavrentaie, když je potřeba tak mu různě pomáhám.” Vyhrkla ze sebe až moc rychle a oběma věnovala svůj nejpříjemnější úsměv. Měla v plánu se chovat aspoň trochu mile. Přece jen je nejspíš teď bude potkávat denně a to si ani nepamatovala jaké živly ovládají. Ten kluk byl roztomilý, modrooký a černovlasý, holka měla světle hnědé vlasy a oči šedé s odlesky modré.
,,Jsem Felix a tohle je Aria, má kámoška.” Kývne hlavou směrem k o hlavu menší dívce a usměje se na ní zářivým úsměvem. Aria natáhne ruku a potřese si s Aranel.
,,Já ovládám vzduch a ona zemi, což znamená, že bys jí mohla krapet pomoct.. Nejde jí to..” Chlapec se ušklíbne a rozcuchá dívce hnědé vlasy. Ta se na něj zhnuseně zamračí a začne si je zase urovnávat. Nenápadně nad tím protočí oči a podívá se na Aranel.
,,Slyšela jsem o tobě spoustu věcí, vážně jsi prej moc dobrá a asi by si tě pan ředitel nevzal pod svojí ochranu, kdyby to nebyla pravda. Ale o tvém původu nikdo moc neví. Nikdo se nezmiňoval, že by pan ředitel měl dceru, i když..”Aria mluvila a mluvila, tak jako vždy, proto se jí nikdo nesnažil umlčet. Věděli, že to nemá cenu.
,,Jistě, strýček Lavrentai mi toho hodně o vás povídal a tak vůbec o Akademii.”Poznamenala krátce a přitom si neodpustila to oslovení. Skoro každý kdo byl přítel jejího otce se stal jejím strýcem, proto jí to už přišlo normální.
,,Rádi tě poznáváme Aranel, řekl bych že spolu budeme trávit hodně času a skamarádíme se.” Pokýval hlavou a sám se přesunul jednoduchým mávnutím do místa kde měl bydlet. Aria zůstala na místě s Aranel a objala jí.
,,S tím si nic nedělej. Felix je no jak to říct...ve věku kdy hodně pokukuje po holkách.” Zahihňala se nad tím a upravila si si pramen vlasů co jí spadl přes oči. Pustila jí a odtáhla se. ,,No nic ještě se snad uvidíme zítra.”Pousmála se na ní a vzápětí zmizela stejně, jako předtím Felix. Princezna zůstala stát a byla víc než ohromena. Ti dva se zdáli být dost milí a ráda je víc pozná. Téhož dne se nestalo nic zajímavého. Proseděla jej ve svém pokoji a pročítala si nějaké pohádky pro děti. Přitom si nevšimla jak jí hlava sjela na stůl a usnula na něm, ležela na té knize.
Další den ráno se probudila, hlavu zvedla z knihy, od které teď měla na obličeji červený otlačený flek. Na stole před ní stál vzkaz. “Po skončení spaní se dostav do volné učebny. -L” Protočila nad tím oči a zavrtěla hlavou. Doufala, že dostane aspoň snídani, ale asi marně. S krátkým povzdechnutím vstala ze židle a dobelhala se do koupelny. Opláchla si obličej studenou vodou, vyčistí si zuby. Vlasy si urovnala a rozčesala hřebínkem, který měl ručně vyřezávanou rukojeť a do ruky jí padl skvěle. Pomačkané šaty si vysvlékla a dala je na skříňku. Navlékla na sebe světle zelenou košili a plátěné kalhoty. Z pokoje šla několik metrů rovně, dvakrát doprava..dlouho rovně, doleva, po schodech nahoru a u prvních dveří se zastavila a otevřela je. Stál tam jen Felix s Ariou a povídali si. Uraženě bouchla dveřmi od místnosti a došla až k nim. Připadalo jí jako by si z ní Lavrentai vystřelil, počítala s další lekcí něčeho a teď tady stála s nima.
,,Krásné ráno přeji Aranel.”Tohle řekla Aria, která promluvila jako první a běžela jí obejmout hned jak jí uviděla. Dívka jí objetí oplatila a nenuceně vyloudila na tváři úsměv.
,,Čauky princezničko..” Když uslyšela to oslovení ucouvla od Arii a koukla na ně vyplašeně. Slova se taky ujala Aria.
,, Nic si z něj nedělej říká tak dost lidem...no většinou. Mě tak říkal dřív, než zjistil, že nemá šanci. Teď už jsem jen sestřička.” Upřímná byla tak jako vždy. U toho posledního však zněla trochu posmutněla. Jako by se Felix Arie líbil? Možná, to netušila ani samotná Aranel, která o těch dvou věděla jen z povídání Lavrentaie.
,,Jinak je dnes něco v plánu?” Vysoukala ze sebe aspoň tahle slova a kupodivu dávala víc smysl, než když si je řekla jen ve svojí hlavě.
,,Těžko říct, chtěli jsme se jít podívat k řece.”Odpověděl jí Felix a Aria to potvrdila pokývnutím hlavy.
,,Půjdu taky..” Pousmála se na oba a zase vyšla ven z učebny v těsném závěsu za nimi. Došli co možná nejkratší cestou k řece. Všichni tři si sedli na břeh a nohy si namočili do vody. Ti dva si předtím sundali tenisky. Princezna nabrala do dlaní vodu a nalila jí Felixovi do vlasů. On začal nadávat v pro ní neznámém jazyce a vytřepával si vodu z vlasů, na které byl prostě moc háklivý. V modrých očích se mu zjevily ďábelské jiskřičky. Popadl Aranel do náruče a prostě jí držel nad řekou.
,,Omluv se...!” Vyřkl k ní svojí prosbu, ona se ale lekla už jak jí popadl a proto zaječela. Cukala sebou a netušila co se to děje.,,Byla to legrace! Nemůžu za to, že o ně pečuješ tolik až to není možné.”Pověděla smutně a nešťastně na něj upřela své výrazné zelené oči. Připadala si zrazená, ale chlapec jako snad všichni změkl a položil jí zase na zem. Natáhla se k němu, uculila se a dala mu pusu na tvář. Pak se rozutekla zpátky do Akademie a do svého pokoje. Na stole na ní čekal už obnos pergamenů.
Začala číst ten první.
”Drahá Aranel, sestřičko, potrhlíku, zlobidlo či slečno? Vážně už nevím jak ti říkat, neviděl jsem tě tak dlouho. Jistě si se za těch pár měsíců změnila k nepoznání. Jo, abych došel k tomu důležitému. Konečně se pro mě našla nevěsta. Jmenuje se Tellura, je moc hezká a milá. Někdy jí doufám poznáš a budete si rozumět. Co dál? No jasně, že nám tady všem moc chybíš. Před pár dny přijela prateta Gaunitria, víš ta co nás nutí chovat se slušně a podle etikety, té staré babizně je už snad přes sto let. Pořád mě při všem opravuje a všechna má prohlášení skoro zamítá nebo je neřeší. Je to strašné, ptá se kdy přijedeš a já nevím jak jí vysvětlit, že to jen tak brzo nebude. Kontroluje i co jím! Hrůza, děs, strašný… Jo abych nezapomněl na to nejdůležitější, začínáme se ti už poohlížet po ženichovi, jako princezna musíš mít vhodného manžela. Jo ještě máš na to čas, ale chápeš. Prateta je tím jaksi posedlá a já se jí už skoro bojím oslovit, protože vše co řeknu není podle elfských pravidel správné artikulace. To jak jsi pryč ti momentálně závidím. Už si dokonce uzurpuje i Telluru pro sebe, ještě že je dost rozumná a má vlastní hlavu. Budu muset končit, tak další měsíc. Hodně štěstí, máme tě všichni moc rádi Aranel...Tvůj bratr Aruwen I. svého jména, král celého elfského lidu. P.S. Ano zní to divně… Prostě se měj dobře a užívej dokud to jde… brácha..”
Dočetla dopis a po tváři jí tekly slzy dojetím, trvalo dlouho než jí její milovaný bráška napsal, nejspíš neměl čas. Chyběl jí, hrozně moc.. Teď zpátky nemohla, přijedou prváci a Lavrentai bude potřebovat pomoc. Měla v plánu svému bratrovi odepsat hned co si projde ostatní pergameny. Byly tam rozvrhy práce Felixe, Arii a rozvrh pro prváky. Ušklíbla se nad tím vším a odložila to. Další byl spis, aby si vybrala co chce objednat jako další..nebo jestli jí něco chybí. Vytáhla si něco psaní a nový pergamen. Psala tak jak byla naučena jako malá a tak aby tomu její bratr rozuměl. Netrvalo dlouho a popsala skoro dva pergameny o tom co se jí stalo, o Arii a Felixovi. Novinky co se naučila a tak podobně…. Pergameny úhledně složila a zapečetila královskou pečetí, kterou používala jen když psala jemu….

"grafika a obrázky k příběhu budou z technických důvodů vloženy později" - edit: MajaWiky
These users thanked the author Marley for the post (total 8):
OrphanSoloMajaWikyChristieTheodorJacob RyanAlexandraLuckman
Rating: 72.727%
 



Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host